Ve snaze “nepohoršit” stává se ze mě žovilaní glosátor, tahající z rukavu jeden joke za druhým, až pak úplně vysílená doklopýtám na bar a dam si svoji dvojitou s ledem.
Nicméně z brambory pomeranč neuděláš a z blbý depky prču už vůbec ne.
Samozřejnmě že jen idiot chodí na mejdany plakat kamarádům na rameno. To ale doopravdy (až na jednou a to zcela pochopitleně) nedělám a stejné si přijdu jak nějaký společnesky nepřijatelný retard.
Lidé jako by se posledni dobou snažili vybičovat k tomu bejt emočně co nejplošsí. V zájmu produktivity jasně určíme dobu utrpení . Rozchod týden MAX, jsou-li děti klidně dva. Umrtí v rodině měsíc…ale ne intenizvně. Existenčí krize jsou pro slabochy. Raz dva raz dva
Máš problém? Zajdi si na swingers a přestaň fňukat.
Bejt v hajzlu teda prostě není vůbec cool a absinthovy halucinace nebo heroinový jízdy by v dnešní době citově stabilních jedinců asi neobstály.
Přes to všechno je ale velice zajmavé, jak našli vsichni bez rozdílu fanaticke zalibeni v Lars Von Trearovi. Jeho depresivně sebevrazedný filmy které balancují na hraně šílenstvi, chronickě deprese a totální beznaděje mi opravdu neprijdou, jako klasická ukázka toho jak by se podle všeho a všech měl “mladý chytrý” čolvěk vyrovnávat se svýmy životnímy “krizemi”
....nicméně beru to jako další idiotskou pózu a i když mě to v podstatě ani neprekvapuje, tak bych to být určitými lidmi možná i zvážila jako důvod k zamyšlení.
TAKŽE!!! I přes veliký úspěch v Cannes jsou pro tuto sezónou jsou sentiment a melancholie OUT. Put the smile back on ur face bitch
