Gotta love the pill 

Nevím, co to je s českou republikou a prášky na spaní. Nejednou jsem se přesvědčila, že lidi u nás s tím mají opravdový problém, což mě, vzhledem k tomu že jsme národ skládající se z notoriků, opravdu zaráží. Mám kamarády, se kterými můžu rozjet několikadenní párty ve stylu Charlie Sheena a nehnou ani brvou. Nadruhou stranu, když se před nimi jenom zmíním o tom, že jsem si včera dala půlku Stilnoxu, protože ráno vstávám v 6 a potřebovala jsem se vyspat, koukají na mě, jako bych jim oznámila, že jsem si zahulila crack s Amy Winehouse.

Napadlo mě, že by celá věc mohla pramenit z toho, že si zdejší lidé automaticky asociují braní jakýchkoliv prášků s konzumováním litrů chlastu za účelem sjet se. A nebo ještě líp - sjet se s ZDARMA. Jak je známo, máme rádi všechno, co se dá označit nálepkou Low Budget. Kdo by neznal pověstnou Indulonu na chlebu, nebo alpu rozpuštěnou v kostce cukru. Postupem let se řada z nás propracovala až k bombičkám na šlehačku z babiččiny kuchyně a ti nejodvážnější zabrousili i do matčiny lékárničky. Není víc muziky za míň peněz, než zapít vodkou pár diazepamů.

Může v tom mít prsty i nespočet celebrity skandálů, počínaje Eminemovými excesy, tragickou smrtí Heatha Ledgera nebo Brittany Murphy konče. Pro příklad ale ani nemusím chodit daleko. Například taková Iveta Bartošová aka česká Britney Spears mluví za všechno. Groteskní karikatura sama sebe, o které po vzoru amerických skandálů napsala knihu její slávy chtivá chůva. Celou republiku tehdy obletěla fotka, na které se odulá Iveta válí po zemi s cigárem a rukou plnou prášků.
Nicméně nechápejte mě špatně, já tu nechci nijak zlehčovat závislost na práškách, ale dělá z vás sklenička vína třikrát týdně alkoholika? Nemyslim si.

Tak či onak, snad i chápu přehnanou nedůvěru lidí, kteří nikdy nezažili, jaké to je, když se převalujete v posteli tak dlouho, až s hrůzou zjistíte, že už svítá a vy musíte za hodinu vstávat do práce. Jak ale můžou podobně smýšlet i čeští doktoři a lékárníci, mi opravdu uniká. Štve mě, že pokazdé, když si jdu koupit třeba jen modafen, který mi venku prodají i na benzínce nebo v drogérii, přeměřuje si mě lékarnice zkoumavě znechuceným pohledem, naznačujícím že ví, o co mi jde. V podstatě jenom čekám na chvíli, kdy si budu nucena při každém takovén nákupu měřit teplotu, odevzdávat moč a ukazovat žíly. Několikrát mi odmítli dát dokonce i ibuprofen a to předesílám, že už dávno nemám dready ani piercingy a ani zdaleka navypadám jako metadon addict. Za vrchol všecho ovšem považuji svého doktora. Po třech letech stravených v Austrtálii, kde si můžete koupit volně vše od postinoru po valium, jsem zapoměla jak to tady chodí a neprozřetelně jsem doktora požádala, jestli by mi nemohl předepsat prášky na spaní. Dostalo se mi půlhodinové přednášky, při které jsem si připadala jako pětileté ditě, co si začlo střílet heroin a odešla jsem s receptem na HOMEOPATIKA.

Rules of Attraction

Nedávno jsem se bavila s jednou holkou v baru o tom, jak to je, nebo neni s pověstnou krásou českých žen. Přiznám se, jsem k onomu fenoménu poměrně skeptická a nemůžu si pomoct, ale myslím si, že většina cizinců vnímá Češky spíše jako laciný ukrajinský kurvy bez špetky vkusu. Český holky jsou podle mě lepší průměr. Hezký, ale něco tomu chybí. A tím se dostávám k tomu, o čem chci psát. Jenom hezká tvář totiž nestačí. Chce to mít šmrnc, něco, kvůli čemu se za váma budou lidi otáčet, musíte bejt HOT. To je označení, který já ráda říkám. Doesn‘t translate, protože slova jako žhavý ve mě evokují spíš ďábla z reklamy na viagru. K tomu aby jste byli hot, musite mít svůj styl, což ale NEZNAMENÁ pobíhat po Praze na fialovejch platformách v křiklavě žlutejch kalhotech s rozkrokem pod koleny a tunou „crazy“ pestrobarevnejch stuh ve vlasech, jak si spousta lidí myslí, ani se prvoplánově navlíknout do hipsterskejch hadrů a podtrhnout to hrozně alternativníma brejlema s kostěnejma obroučkama. Nesnažte se bejt za každou cenu extravagantní, ani přehnaně alternativní, o tom to neni. Daleko lepší je osobitá ležérní elegance, kterou podtrhnete svojí osobností. Hot lidi chtěj hot věci, a teď budu možná trochu povrchní ale lidi co hlásaj, že Aplly jsou pro wankers jsou mimo, protože MAC je hot.

Hot holky chtěj hot kluky, co dělaj hot věci. Zapomeňte na workoholické manažery, zarputilé právníky, zakomplexované účtaře a celkově lidi bez fantazie. Prachy jsou sice hot, ale jde o to, za co je máte. Potit se celej den v kanclu jak krysa, nechat na sebe řvát buzeranta v kravatě a pak se na firemním večírku vyspat s tlustou kolegyní, co vypadá jako chlap, není hot. 

Hot lidi mají hot byty. V tomhle ohledu momentálně značně pokulhávám a právě proto si uvědomuju, jakej je to průser. Můžete si jet jakej styl chcete, ale zaplujete-li pak do bytu s kobercem v barvě hnoje, kde je na první pohled jasný, že kuchyňská linka by nemohla sloužit k něčemu jinýmu, než je vaření, ani kdyby chtěla, je to v prdeli.

Hot je klapání podpatků na parketách a protahování se u velkýho otevřenýho okna. Hot je obří skřín, kde mužete vyčlenit aspoň tři suplíky na podvazky. Hot je kožená bílá sedačka a vyhřátá koupelna. V tý mojí je momtnálně průměrná teplota pět stupňů, takže kromě stvrdlejch bradavek tam hot není vůbec nic. Hot je pít ze sexy skleniček. Hot je mít mozek a talent. Hot je mít vkus na filmy. Neznám větší turn off, než když mi kluk řekne, že jeho nejoblíbenější českej film je Kameňák. Hot je bejt vtipnej a tak trochu hajzl. Hot je bejt arogantí, ale nehonit si ego. Hot sou holky, kterejm se líběj holky. Hot je porno, ne erotický filmy. Hot sou ženský, co jim to kouká z očí a hot je způsob, jakym si o to řikaj.

Hot sou páry, co to spolu dělaj a hot sou holky, který ti hned nedaj. Hot sou pláže a lidi kolem nich, hot sou paruky a podvazky a smích. Hot nejsou pohorky, blbci ani zumba, hot je bet drzej, ale nebejt kurva. Nepřijde mi hot pít hektolitry piva, hot je dát si panáka hot je nebejt ryba. Hot sou fresh názory co se nebojej ven a hot sou lidi, co si jdou za svym snem.

   

Přichází Jaro. Praha zalitá sluncem a páchnoucí kanály jsou jasnými předzvěstmi konce zimního teroru. Přijde čas odkrytých rosolovitých těl, co se tak dlouho dusily pod tlustou vrstvou podomácku pletených svetrů, péřových bund a plstěných kabátů. Čas orosených půllitrů ve kterých se lámou první oranžově zlatavé paprsky probouzejícího se sluníčka. Čas holubincemi posetých laviček, nadržených psíků, slunečních brýlí, nevkusných bruslařů, vkusných seladonů, vyhřívajících se selátek, toulavých kočiček a rozcapených holčiček.

Sedím tedy, snad poprvé za tuhle zimu v nepochopitelně přetopené tramvaji, a koukám z okna. Slunce praží do plexiskla, pach odpařícující se moče z prochcaných semišových potahů se line vagonem a já si říkám - JARO KLEPE NA DVEŘE.