úterý 8. března 2011


Gotta love the pill 

Nevím, co to je s českou republikou a prášky na spaní. Nejednou jsem se přesvědčila, že lidi u nás s tím mají opravdový problém, což mě, vzhledem k tomu že jsme národ skládající se z notoriků, opravdu zaráží. Mám kamarády, se kterými můžu rozjet několikadenní párty ve stylu Charlie Sheena a nehnou ani brvou. Nadruhou stranu, když se před nimi jenom zmíním o tom, že jsem si včera dala půlku Stilnoxu, protože ráno vstávám v 6 a potřebovala jsem se vyspat, koukají na mě, jako bych jim oznámila, že jsem si zahulila crack s Amy Winehouse.

Napadlo mě, že by celá věc mohla pramenit z toho, že si zdejší lidé automaticky asociují braní jakýchkoliv prášků s konzumováním litrů chlastu za účelem sjet se. A nebo ještě líp - sjet se s ZDARMA. Jak je známo, máme rádi všechno, co se dá označit nálepkou Low Budget. Kdo by neznal pověstnou Indulonu na chlebu, nebo alpu rozpuštěnou v kostce cukru. Postupem let se řada z nás propracovala až k bombičkám na šlehačku z babiččiny kuchyně a ti nejodvážnější zabrousili i do matčiny lékárničky. Není víc muziky za míň peněz, než zapít vodkou pár diazepamů.

Může v tom mít prsty i nespočet celebrity skandálů, počínaje Eminemovými excesy, tragickou smrtí Heatha Ledgera nebo Brittany Murphy konče. Pro příklad ale ani nemusím chodit daleko. Například taková Iveta Bartošová aka česká Britney Spears mluví za všechno. Groteskní karikatura sama sebe, o které po vzoru amerických skandálů napsala knihu její slávy chtivá chůva. Celou republiku tehdy obletěla fotka, na které se odulá Iveta válí po zemi s cigárem a rukou plnou prášků.
Nicméně nechápejte mě špatně, já tu nechci nijak zlehčovat závislost na práškách, ale dělá z vás sklenička vína třikrát týdně alkoholika? Nemyslim si.

Tak či onak, snad i chápu přehnanou nedůvěru lidí, kteří nikdy nezažili, jaké to je, když se převalujete v posteli tak dlouho, až s hrůzou zjistíte, že už svítá a vy musíte za hodinu vstávat do práce. Jak ale můžou podobně smýšlet i čeští doktoři a lékárníci, mi opravdu uniká. Štve mě, že pokazdé, když si jdu koupit třeba jen modafen, který mi venku prodají i na benzínce nebo v drogérii, přeměřuje si mě lékarnice zkoumavě znechuceným pohledem, naznačujícím že ví, o co mi jde. V podstatě jenom čekám na chvíli, kdy si budu nucena při každém takovén nákupu měřit teplotu, odevzdávat moč a ukazovat žíly. Několikrát mi odmítli dát dokonce i ibuprofen a to předesílám, že už dávno nemám dready ani piercingy a ani zdaleka navypadám jako metadon addict. Za vrchol všecho ovšem považuji svého doktora. Po třech letech stravených v Austrtálii, kde si můžete koupit volně vše od postinoru po valium, jsem zapoměla jak to tady chodí a neprozřetelně jsem doktora požádala, jestli by mi nemohl předepsat prášky na spaní. Dostalo se mi půlhodinové přednášky, při které jsem si připadala jako pětileté ditě, co si začlo střílet heroin a odešla jsem s receptem na HOMEOPATIKA.

4 komentáře:

  1. Myslím, že úzus nepochopení pramení v široké veřejnosti z představy, že upracovaný člověk fungující v každodenním otrockém režimu vstávat-pracovat-vyzvednout děti-domácí práce-spánek, prostě nedokáže pochopit, proč někdo potřebuje "chemicky" uspat. Rozhodně bych uvažoval o zasílání tabletek na dobírku.. :)

    OdpovědětVymazat
  2. ha ha , na tom něco bude. ))

    OdpovědětVymazat
  3. Já bych taky něco potřeboval.Já se prostě težko donutim, abych si šel lehnout před 12 :/

    OdpovědětVymazat
  4. Good blog. Semtam mi to sice trochu připadá jako Bukowski v sukních, ale "fejetony" nemaj chybu :)

    OdpovědětVymazat