Přichází Jaro. Praha zalitá sluncem a páchnoucí kanály jsou jasnými předzvěstmi konce zimního teroru. Přijde čas odkrytých rosolovitých těl, co se tak dlouho dusily pod tlustou vrstvou podomácku pletených svetrů, péřových bund a plstěných kabátů. Čas orosených půllitrů ve kterých se lámou první oranžově zlatavé paprsky probouzejícího se sluníčka. Čas holubincemi posetých laviček, nadržených psíků, slunečních brýlí, nevkusných bruslařů, vkusných seladonů, vyhřívajících se selátek, toulavých kočiček a rozcapených holčiček.

Sedím tedy, snad poprvé za tuhle zimu v nepochopitelně přetopené tramvaji, a koukám z okna. Slunce praží do plexiskla, pach odpařícující se moče z prochcaných semišových potahů se line vagonem a já si říkám - JARO KLEPE NA DVEŘE.